O samotě, komunitě a části mě, na kterou jsem léta zapomínal.
Dlouho jsem věřil, že vím, kdo jsem. V mnoha ohledech to byla pravda. Jedna důležitá část mě ale stále chyběla a trvalo mi roky, než jsem ji našel.
Čemu mě naučila samota
Život v samotě mě naučil, kdo jsem, jaké jsou moje potřeby, které hodnoty si cenit a jakým směrem se ubírat. To všechno přišlo z častého vedení, které jsem dostával přímo od zdroje, tedy od Boha.
Co přidal život v komunitě
Život v komunitě to rozšířil. Naučil mě žít život větší než jen ten můj, rozumět skupinové dynamice a propojovat své základní potřeby s potřebami druhých prostřednictvím vzájemného respektu, naslouchání a sdílení.
Chybějící část
Ani v komunitě jsem se nesetkával sám se sebou tím hlubokým, nevědomým způsobem, který je možný ve vztahu. Věděl jsem, jaká jsou moje traumata a jakou bolest nosím, a dokonce jsem se o ně s druhými intimně dělil. Přesto mi to nepomohlo spojit se s tou zkušeností z dětství, prožít ji v jiném světle a uzdravit se z ní.
Setkání s malým chlapcem
Na konci roku 2024 se mi podařilo setkat se s malým chlapcem ve mně, který volá o pomoc, lásku, spojení a fyzický dotek, aby se mohl cítit v bezpečí.
Trvalo to dlouho, než jsem pochopil, co se vlastně děje. Ano, byl jsem si vědom svého vnitřního hněvu, strachu, úzkosti a zoufalství, ale nevěděl jsem, co s nimi dělat. Možnosti jsem si zúžil na to, že emoce buď potlačím, nebo vyjádřím, a většinou převládalo to druhé. Pořád jsem uvízal a propadal beznaději a nakonec jsem sám sebe opustil, což znamená, že jsem zapomněl na hodnoty, které jsem dlouho ctil, a nedokázal jsem za nimi stát.
Bolelo to. Ubližoval jsem sobě i druhým, protože jsem svou lekci stále nepochopil.
Když to konečně zaklaplo
Všechno se změnilo na jaře 2026, kdy se z různých stran poskládalo mnoho dílků skládačky a konečně mi to došlo.
Ten malý chlapec ve mně nepotřebuje být vyjádřen násilným způsobem. Potřebuje, aby ho někdo držel v náručí, miloval, rozuměl mu a naslouchal mu.
Byla tu i druhá, velmi důležitá část té lekce: nemusím čekat, až mé tělo bolesti, mé malé zraněné dítě, bude milovat někdo jiný, ať už rodič, partnerka, nebo přítel. Jediný, kdo se s tímto malým chlapcem může setkat, jsem já.
Čemu jsem se vyhýbal
Myslel jsem si, že jsem dospělý a zralý muž, ale toto uvědomění mi ukázalo, že nemohu být zralým mužem, dokud moje vnitřní dítě nahlas pláče. Na své cestě jsem úplně zapomněl na tuto část sebe, která se skrývala hluboko v mém podvědomí, a opustil jsem ji.
Pravidelně jsem cvičil jógu, meditoval, dělal dechová cvičení a další praktiky. Teď vidím, že to byl většinou jen způsob, jak se vyhnout vnitřní bolesti a stresu, které jsem nosil. Nebyl jsem připravený setkat se se svým vnitřním dítětem a dát mu to, co potřebuje a co je potřeba k tomu, abych byl dospělým mužem.
Jsem už tam?
Ještě ne. Ale jsem vděčný, že jsem si uvědomil, že pokaždé, když se setkám se svým zraněným já, mohu mu dát přesně to, co potřebuje:
„Jsi v bezpečí. Už se nemusíš bránit ani bojovat o přežití. Všechno je v pořádku. Držím tě. Můžeš se mi opřít o rameno a plakat. Je to v pořádku. Miluji tě.“
Pokud v sobě neseš něco podobného, zvu tě, aby ses na chvíli zastavil. Je v tobě část, která možná celé roky volá, zatímco tvou pozornost zaměstnávalo všechno ostatní? Nemusíš nic řešit. Stačí si toho všimnout a zeptat se, co potřebuje.